Pár veršíků
10. 2. 2007
Motýlek
Motýlku, řekni mi, kdo mě má rád, řekni mi, kdo mě chce ještě víc znát.
Jak ze slavných románů popiš mou lásku a přitom nevydej jedinou hlásku.
Tvá křídla slibují lásku a něhu, bojí se zrady, deště a sněhu.
Motýlku řekni mi, nesmíš mi lhát...může mě mít opravdu někod rád...?!
Milování
Dnes večer neusnu, nemohu spát, slzy si neutřu, nechci se smát.
Vždyť já Tě mám ráda, ty jsi to nepoznal, vždyť já Tě milovala, proč jsi to udělal?!
Zítra už nepřijdeš a já se těšila, proč já hloupá Tvým polibkům věřila?!
Pláču, protože se nechci smát, pláču, protože jsi mě naučil milovat:(!
Kdyby
Když člověk šťastným není, jeho život se velmi změní.
Barvy blednou hudba utichá, z krásného smíchu upadá do ticha.
Po tváři stékají mu slané slyz, vše špatné co udělal ho velmi mrzí.
Chce napravit své chyby, ale to jsou jen slova...jenom KDYBY...
Už jsem Tvoje
Vím, že už dlouho mě máš rád. Jen jsi nevěděl, jak mi to dát znát.
V jiného náručí vídal jsi mě častokrát. Dnes už vím, jak Ti to muselo srdce rvát.
Viděl jsi mě plakat, viděl jsi mě se smát. Viděl jsi mě trpět, viděl jsi mě se radovat.
Byla jsme u Tebe tak blízko a přitom tak vzdálená, až po čase jsem zjistila,
co Tvá blízkost pro mě znamená
Já jsem teď jiná než jakou jsi mě znal. Jsem vyrovnanější, upovídanější,
jsem upřímnější, jsme veselejší a taky jsem teď TVOJE:)!
Lež
Byl jsi můj jediný, kterého jsme měla. Byl jsi i ten, koho milovat jsme chtěla.
Však lhal jsi mi a to nejde odpustit. Nezbylo než vstát a navždy Tě opustit...
Tvá ústa říkala, že měl jsi mě rád, teď tomu nevěřím- uměl jsi jen lhát!
Tvá psta říkala slova plná něhy a lásky, všechno však prozradil polibek té cizí krásky.
Chci na Tebe zapomenout, nenávidím lháře!!! Ta rána však velká je jak polární záře...
Prosím, nech mě jít...
Sen
V měsíčním světle písek třpytí se, mořský vlny tiše houpou se,
hvězdy hlídají sny, co se zdají, zkouší plnit přání, který lidi mají.
Jako zrnku písku je sen Tvůj, pláž milióny zrnek má, tak stůj!
Dotkni se svýho snu, nenech vítr sfouknout a slanou vodou moře zrnko spolknout!
I když je náš sen malinkatý tak, i když všechno v životě jde naopak...
Obrať list, začni znova, usměj se, všechno půjde líp, Tvůj sen splní se...!
Návrat
Klaply dveře a ona tam stála, pohlédnout do očí jemsu se bála.
Přišel až k ní, hladil jí tváře, celý dům zalila sluneční záře.
Dal jí dva polibky, krásné a sladké, měla z toho mžitky a nohy tak vratké...
Vůbec se nebrání, tiskne se k němu, vzrušeně dýchá, uniká všemu.
Takhle tam stáli, ruku v ruce, mluvit se báli po dlouhém roce.
Promluvil první, s lásku to řekl, ona sebou trhla, až on se lekl.
"Byla to věčnost, co pryč jsi byla, už jsme se bál, že přede mnou ses skryla".
Ona hned po něm řekla to dlouze, potom už zase líbali se pouze.
"To, co říkáš, pravda svatá je, skryla jsem se před tím, kdo lásku nám nepřeje.
Proto mě hlaď, objímej a líbej, hlavu svou do vlasů mých skývej".
To bylo vše, co řekly jejich hlasy, potom už zase tonuli v polibku krásy.
A když půlnoční hodina odbyla, jejich těla se v jendo spojila.
Když odbyly nástěnné hodiny den, jisti si nebyly, zda nezdál se jim sen...?!
Slova
Znám spustu lží a denně je slyším stále znova. Znám spustu čistých pravd, ale všechno jsou to jen slova. Znám stovky přání řečených do větru , co tiše sklouzly z lidských rtů.
Znám lidskou zradu i planý sliby, tenkrát tak vážný bez pochyby.
Tak výžný, i já jsme uvěřila, v lásku, o níž jsme už dávno snila.
Zbyly však jak každejtuší jen šrámy na holčičí duši.
Bezpočet rán jsem pak sama vstávala a vzpomínky ze dnů slepovala.
Bezpočet nocí stála jsme na nohou, pro bledou kometu letící oblohou.
Bezpočet těch slov jsem řekla snad a desetkrát, stokrát, možná i tisíckrát jsme uslyšela větu:
"Mám Tě rád...", jak sladce umí lidé lhát...:(
Motýlku, řekni mi, kdo mě má rád, řekni mi, kdo mě chce ještě víc znát.
Jak ze slavných románů popiš mou lásku a přitom nevydej jedinou hlásku.
Tvá křídla slibují lásku a něhu, bojí se zrady, deště a sněhu.
Motýlku řekni mi, nesmíš mi lhát...může mě mít opravdu někod rád...?!
Milování
Dnes večer neusnu, nemohu spát, slzy si neutřu, nechci se smát.
Vždyť já Tě mám ráda, ty jsi to nepoznal, vždyť já Tě milovala, proč jsi to udělal?!
Zítra už nepřijdeš a já se těšila, proč já hloupá Tvým polibkům věřila?!
Pláču, protože se nechci smát, pláču, protože jsi mě naučil milovat:(!
Kdyby
Když člověk šťastným není, jeho život se velmi změní.
Barvy blednou hudba utichá, z krásného smíchu upadá do ticha.
Po tváři stékají mu slané slyz, vše špatné co udělal ho velmi mrzí.
Chce napravit své chyby, ale to jsou jen slova...jenom KDYBY...
Už jsem Tvoje
Vím, že už dlouho mě máš rád. Jen jsi nevěděl, jak mi to dát znát.
V jiného náručí vídal jsi mě častokrát. Dnes už vím, jak Ti to muselo srdce rvát.
Viděl jsi mě plakat, viděl jsi mě se smát. Viděl jsi mě trpět, viděl jsi mě se radovat.
Byla jsme u Tebe tak blízko a přitom tak vzdálená, až po čase jsem zjistila,
co Tvá blízkost pro mě znamená
Já jsem teď jiná než jakou jsi mě znal. Jsem vyrovnanější, upovídanější,
jsem upřímnější, jsme veselejší a taky jsem teď TVOJE:)!
Lež
Byl jsi můj jediný, kterého jsme měla. Byl jsi i ten, koho milovat jsme chtěla.
Však lhal jsi mi a to nejde odpustit. Nezbylo než vstát a navždy Tě opustit...
Tvá ústa říkala, že měl jsi mě rád, teď tomu nevěřím- uměl jsi jen lhát!
Tvá psta říkala slova plná něhy a lásky, všechno však prozradil polibek té cizí krásky.
Chci na Tebe zapomenout, nenávidím lháře!!! Ta rána však velká je jak polární záře...
Prosím, nech mě jít...
Sen
V měsíčním světle písek třpytí se, mořský vlny tiše houpou se,
hvězdy hlídají sny, co se zdají, zkouší plnit přání, který lidi mají.
Jako zrnku písku je sen Tvůj, pláž milióny zrnek má, tak stůj!
Dotkni se svýho snu, nenech vítr sfouknout a slanou vodou moře zrnko spolknout!
I když je náš sen malinkatý tak, i když všechno v životě jde naopak...
Obrať list, začni znova, usměj se, všechno půjde líp, Tvůj sen splní se...!
Návrat
Klaply dveře a ona tam stála, pohlédnout do očí jemsu se bála.
Přišel až k ní, hladil jí tváře, celý dům zalila sluneční záře.
Dal jí dva polibky, krásné a sladké, měla z toho mžitky a nohy tak vratké...
Vůbec se nebrání, tiskne se k němu, vzrušeně dýchá, uniká všemu.
Takhle tam stáli, ruku v ruce, mluvit se báli po dlouhém roce.
Promluvil první, s lásku to řekl, ona sebou trhla, až on se lekl.
"Byla to věčnost, co pryč jsi byla, už jsme se bál, že přede mnou ses skryla".
Ona hned po něm řekla to dlouze, potom už zase líbali se pouze.
"To, co říkáš, pravda svatá je, skryla jsem se před tím, kdo lásku nám nepřeje.
Proto mě hlaď, objímej a líbej, hlavu svou do vlasů mých skývej".
To bylo vše, co řekly jejich hlasy, potom už zase tonuli v polibku krásy.
A když půlnoční hodina odbyla, jejich těla se v jendo spojila.
Když odbyly nástěnné hodiny den, jisti si nebyly, zda nezdál se jim sen...?!
Slova
Znám spustu lží a denně je slyším stále znova. Znám spustu čistých pravd, ale všechno jsou to jen slova. Znám stovky přání řečených do větru , co tiše sklouzly z lidských rtů.
Znám lidskou zradu i planý sliby, tenkrát tak vážný bez pochyby.
Tak výžný, i já jsme uvěřila, v lásku, o níž jsme už dávno snila.
Zbyly však jak každejtuší jen šrámy na holčičí duši.
Bezpočet rán jsem pak sama vstávala a vzpomínky ze dnů slepovala.
Bezpočet nocí stála jsme na nohou, pro bledou kometu letící oblohou.
Bezpočet těch slov jsem řekla snad a desetkrát, stokrát, možná i tisíckrát jsme uslyšela větu:
"Mám Tě rád...", jak sladce umí lidé lhát...:(
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář