Odsouzená láska
31. 7. 2007
Slejvák... Jako
každý druhý den v tomhle zapadákově. To mi na sebvědomí nepřidalo. A na
náladě už vůbec ne. Jen jsem se procházel. Promoklý na kost, nenáviděn
svou vlastní matkou. Když se to
dozvěděla, málem umřela. Přes hlavu kápi, aby lidé neviděli mou tvář. Aby neviděli mé slané slzy smutku. Déšť padá na mé tělo. Jeho kapky si představuji jako slzy oblak a hvězdy jako perly, které jim
nestekly po tváři. Třeba se jim to podaří další den. Třeba ráno, když rosa ulehne na listy. Nebo slzy uroní večer, jako dnes. Večer, jenž je pro mne smutnější než jakýkoli večer před ním. Migréna v mé hlavě
nepovoluje a slyším něco jiného než slýchám obvykle. Hlasy nerozpoznávám a hlavu mám přecpanou myšlenkami na to, na co myslet nechci. A všude vidím jen smutek. Koukám na jezero. Jeho hladina se
vlní, jak jí bombardují další a další kapky. A ačkoliv není možné, aby byl ve vodě vidět nějaký odraz, já ho viděl. Viděl jsem ji. Už zase... Viděl jsem dívku. Plavovlasou, překrásnou dívku. Nemohl jsem ji
dostat z hlavy. Miloval jsem ji. Ale nesměl jsem. Byla to láska bez budoucnosti. Věděl jsem to. I má matka to věděla. Mohl jsem se zamilovat do kohokoli jiného, ale skončilo to takhle. Nechtěl jsem se do ní
zamilovat a zkoušel jsem to nechat být. Doufal jsem, že to přestane, a že to odnese čas, ale nešlo to. Jediná, na kterou jsem kdy myslil byla ona. Ať jsem chtěl nebo ne. Potěžkal jsem si znovu věc, kterou
jsem držel v ruce a přemítal jestli existují andělé. Jestli je anděl ten, kdo tě zbaví trápení až zemřeš anebo je anděl ten, kdo ten tvůj život ukončí. Jestli je anděl smrt... nebo spása. Sundal jsem si bundu a hodil
ji stranou. Stal jsem se obětí odsouzené lásky. Pistoli jsem sevřel pevněji než dřív a přiložil jsem si ji k hlavě. Poslední pohled směřoval na jezero. Vybavoval jsem si ty krásné okamžiky, kdy jsme sem
společně minulé léto chodili. Jen já a ona. Jen já a má životní láska. Ta, kterou jsem nikdy nemohl mít. Má odsouzená láska... Jen já a má vlastní sestra.
dozvěděla, málem umřela. Přes hlavu kápi, aby lidé neviděli mou tvář. Aby neviděli mé slané slzy smutku. Déšť padá na mé tělo. Jeho kapky si představuji jako slzy oblak a hvězdy jako perly, které jim
nestekly po tváři. Třeba se jim to podaří další den. Třeba ráno, když rosa ulehne na listy. Nebo slzy uroní večer, jako dnes. Večer, jenž je pro mne smutnější než jakýkoli večer před ním. Migréna v mé hlavě
nepovoluje a slyším něco jiného než slýchám obvykle. Hlasy nerozpoznávám a hlavu mám přecpanou myšlenkami na to, na co myslet nechci. A všude vidím jen smutek. Koukám na jezero. Jeho hladina se
vlní, jak jí bombardují další a další kapky. A ačkoliv není možné, aby byl ve vodě vidět nějaký odraz, já ho viděl. Viděl jsem ji. Už zase... Viděl jsem dívku. Plavovlasou, překrásnou dívku. Nemohl jsem ji
dostat z hlavy. Miloval jsem ji. Ale nesměl jsem. Byla to láska bez budoucnosti. Věděl jsem to. I má matka to věděla. Mohl jsem se zamilovat do kohokoli jiného, ale skončilo to takhle. Nechtěl jsem se do ní
zamilovat a zkoušel jsem to nechat být. Doufal jsem, že to přestane, a že to odnese čas, ale nešlo to. Jediná, na kterou jsem kdy myslil byla ona. Ať jsem chtěl nebo ne. Potěžkal jsem si znovu věc, kterou
jsem držel v ruce a přemítal jestli existují andělé. Jestli je anděl ten, kdo tě zbaví trápení až zemřeš anebo je anděl ten, kdo ten tvůj život ukončí. Jestli je anděl smrt... nebo spása. Sundal jsem si bundu a hodil
ji stranou. Stal jsem se obětí odsouzené lásky. Pistoli jsem sevřel pevněji než dřív a přiložil jsem si ji k hlavě. Poslední pohled směřoval na jezero. Vybavoval jsem si ty krásné okamžiky, kdy jsme sem
společně minulé léto chodili. Jen já a ona. Jen já a má životní láska. Ta, kterou jsem nikdy nemohl mít. Má odsouzená láska... Jen já a má vlastní sestra.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář